close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zavoláme jim!-VI.

20. července 2007 v 19:05 | ahaj |  Ff-Zavoláme jim!
Procházím se temnotou.Kolem mě nic,jen čenočerná tma.Nevnímám čas,den nebo noc tu neexistujou.Až najendou uvidím před sebou v dálce osobu.Bížím se k ní,pomalu rozeznávám její rysy,až jsem úplně u ní a zjistím,že je to Bill.Chvíli se na něj dívám a on na mě.
,,Bille.."zašeptám do tmy.Ne,už to neudržím,můsím mu to říct.
,,Ano?"odpověděl mi Bill protiotázkou a přistoupil blíž ke mě.Vzal mě za ruku.Úplně jsem se chvěla,ale nedokázala jsem mu jakkoliv vzdorovat,i když jsem nechtěla.
,,Bille,já..."nemohla jsme ze sebe vysoukat.Bill mi jen položil prst na rty.
,,Pssst,neříkej nic.Jen konej.Někdy řekně čin víc,než milion slov..."zašeptal a já se po něm vrhla.Líbali jsme se a bylo nám dobře.Pak se ale Bill ode mě odtrhl,začal se rozhlížel.
,,Ale ne,už musím jít!"stačil jen říct a už byl pryč.Prostě se jen rozplynul.Nemohla jsem to pochopit.Kde to jsem?Co tu dělám?Jak dlouho tu budu?Je to jen nějakej sen,přelud,nebo skutečnost?A co tu dělal Bill?Proč je kolem mě jen tma,nikde nic?Rozhodla jsem se,že se dám na tůru.Zvedla jsem se a pomalu vyšla.Nemám ponětí,jak dlouho jsem šla,jak míhaly dny a noci.Nic tu nebylo,jen ta tma.Šla jsem už ukrutně dlouho a narazila jsem na dvířka.Otevřela je,proklouzla jimi a ocitla se v obrovské místnosti s okny.Jedno vedle druhýho.Došla jsem k tomu nejbližšímu a podívala se dovnitř.Byla jsem tam já a Týna.Byly jsme na nějakym večírku.Motal se kolem nás nějakej kluk.Počkat,tenhle obrázek odněkud znám?To je..........To jsou loňský prázdniny!Koukla jsem se do dalšího okna,byl tam výjev,jak jsem vešly na pozemky týhle školy.Pochopila jsem,kde jsem a co jsou ty okna.To jsou moje vzpomínky.Musím bejt u sebe v hlavě!Ale jak jsem se sem dostala?Ježiš,já bych měla bejt na hodině fyziky,ne ve svý hlavě!Musím odtud vypadnout.Vrátila jsem se ke dveřím,prošla jimi.Sotva jsem se z nich vynořila,samy se za mnou zavřely.Vydala jsem se zase na procházku.Nemohla jsem zjistit,jestli ubíhaj dny a jak rychle,ale odhadnout jsem to mohla.Netrápila mě ani únava,ani hlad.Byla jsem na cestě i několik dní,podle mýho odhadu.Proste tu nebylo nic,čím,bych se mohla odreagovat,tak jsem prostě chodila.Nic jsme necítila,ani bolest,ani třeba závan vánku.Nic.Prostě jen jsem dávala nohu před nohu a chodila...Najednou jsem si všimla,že černočerná tma se mění v tmavě šedou a ta se pořád zesvětlovala.Jakoby z dálky jsem najednou uslyšela hlas.Prázdnota kolem měla teď béžovou barvu.Ten hlas jsem znala.Patřil Billovi.
,,Tak jsem tady zase.Ty jsi můj blázínek viď?Tos nemohla dávat pozor?Běželas na hodinu a zřítila ses...Heh ty jsi ale šikovná:-DAle i přes to tě miluju.Škoda,žes na sebe nedala pozor,protože jinak bys tu teď neležela v komatu.Ale ty jsi silná,vždycky jsi byla,ty se z toho dostaneš.Věřím ti.Ani si nedovedeš představit,jakej má o tebe Týna strach.A já taky."odmlčel se.Takže já jsem v komatu?Ty kráso,co sjem si udělala tak vážnýho?No spadla jsem z těch schodů,ale jako myslela sjem,že to nebude tak vážný.Už začínám chápat,co tu dělám,co je to kolem mě.Já...jsem v bezvědomí a jsem ve své hlavě!A co teda jsem?Duše?Život v mém těle?A proč jsem tak malinká?Že by moje velikost odpovídala tomu,kolik života ve mě ještě zbývá?To ale znaměná,že...Ne,to nejní možné!Nemůžu umřít takhle mladá!Ne,budu bojovat.A co ta prázdnota kolem mě?Myslím,že čim tmavší,tím hlubší je můj spánek.Teď je to tu takovy hnědý,takže už nespím tak hluboce.Nevím,čím to bylo,ale najedou jsem ucítila šílenou únavu.Podlomily se mi nohy,dopadla jsem na zem a okamžitě usnula.Nemám představu,jak dlouho jsem spala.Ale když jsem se vzbudila,kolem mě bylo zase víc světla.Takže spím pořád lehčím spánkem.Stoupla jsem si.Nadskočila jsem,když jsem zjistila,že jsem o docela velkej kus větší.Takže se uzdravuju!!!Super.Už mě nebavilo chodit.A navíc,kam bych šla,jsem uzavřená ve svém těle.Celej den(ježiš,jak můžu vědět,že to byl den)jsem proležela.Prostě se jen válela a koukala nahoru.Chvílema se to kolem mě trochu zesvětlilo a já vyrostla o malej kousek.Trvalo to docela dlouho,než jsem byla tak velká,že jsem zaplňovala veškerej prostor kolem mě a ten samej prostor byl co nejsvětlejší to jen bylo možný.Už sem slyšela hlasy pořád,všechny ty hlasy jsem poznávala.Myslím,že to už je jen otázka hodne krátký doby,než se proberu.A taky že to tak bylo.Jednoho dne jsem se prostě probudila a nevidela jsem už kolem sebe prázdno.Ne,viděla jsem kolem sebe bílý stěny a další postele.Byla jsem asi s největší pravděpodobností na oštřovně.Najednou jsem slyšela kroky.Pomalu jsem zavřela oči a dělala,že spim.Kroky se přibližovaly,sedlo si to vedle mě,chytlo mě to za ruku a zase to na mě mluvilo...Heh byl to Bill.Jako obvykle.Seděl u mě hodinu,asi měl teď poledňák.Pak jsem slyšela z vyliký dálky zvonek a Bill se zvednul,sklonil se nade mě.
,,Už musím.Pa,miluju tě."řekl a dal mi pusu na čelo.Úplně to mnou zachvělo.Když odešel,pomalu jsem otevřela oči,byla jsem šíleně unavená.Dělalo mi problémy udržet je otevřený,ale zvládla sjem to a tak jsem se snažila prohlídnout sama sebe.Poslední věc,co si pamatuju,je,že ležím pod schody a všechno mě strašně bolí.Měla jsem v sádře jednu nohu,pravou ruku,jak jsem si domyslela,kolem krku takovej ten fixační límec,bolela mě hlava a štrašně mě bolel bok.
,,Jsem ráda,že jste se už vzbudila."ozvalo se ode dveří.Podívala jsem se po hlase.Byla to sestřička.Poznala jsem jí,protože jsme sem občas zavítala pro mou milou sestřičkou,která se občas ráda napila,obzvášť když v tom měl prsty nějakej kluk.Přešla k mý posteli,vzala mě za levou ruku a začala měřit puls.
,,Sestřičko,co mi je?"zeptala jsem se jí.Sestra mi zapsala puls do karty a otočila se na mě.
,,Teda slečno,vás jsem na osetřovně ještě jako pacienta něměla.Ovšem,když se sem dostanete,stojí to za to.Můžete být ráda,že jste ten pád přežila.Zlomila jste si při něm pravé předloktí a zápěstí na stejné ruce,levý kotník,utrpěla jste otřes mozku,zlomila jste si žebro"(to by vysvětlovalo tu bolest v boku,řekla jsem si.),,a taky jeden krční obratel.Naštěstí se všechno dá vyléčit a ten obratel neměl žádný vliv na míchu,díkybohu."pronesla sestra.Docela jsem se až lekla,co mi udělalo jedno pitomý uklouznutí.
,,A jak dlouho tu budu?"zeptala jsem se.
,,No je 23.května,do konce roku si tu poležíte.Vaše sestra vám bude nosit učení a na závěrečné testy vás pustím,ale jen na ně,pak se musíte vrátit do postele.A teď si odpočiňte."řekla a odešla.Proboha,to tu ležím už tak dlouho?Byla středa 2.května,když jsem slítla z těch schodů.To tu jsem už dva týdny a celou tu dobu jsem spala.Celou tu dobu jsem chodila ve svý hlavě.Hej,zdálo se to mnohem míň!Ale co,musím jít spát,jsem šíleně vyčerpaná.
Dny ubíhaly překvapivě rychle.Každej den mi sem Týna nosila učení.Moc jsem se toho ale nenaučila,protože do mě pořád hustla nějaký drby a nakonec pokaždý,každej den skončila u Billa.Dozvěděla jsem se například,že za mnou chodil každej den.Na jednu stranu mě to zahřálo u srdce(no co,i přes to koma mam pořád stejné city),na druhou mě zamrzelo,že od tý doby,co jsem vzhůru,za mnou nebyl.Jednoho dne se ale objevil.Asi nečekal,že jsem už vzhůru.No trochu překvapeně si sednul a povídali jsme si.Samozřejmě jako kámoši.Ani slůvkem jsem se mu nezmínila,že jsem slyšela ten náš rozhovor.Respektive jeho monolog.Od tý doby se za mnou nestavil...Čas ubíhal jak splašenej a zkoušky se blížily čím dál víc.Až jednoho rána nastal den,kdy mě vzbudila Týna,jak jsme byly domluvený a já mohla konečně po měsíci vstát z postele.hlava byla v pořádku,kotník taky,ráno mi ještě sundali sádru z ruky,která,jakmile jsem jí jen pohnula,začala křupat,jak byla měsíc ve stejný poloze.Heh Týna tenhle zvuk nesnáší:-DŽebro bylo naštěstí taky v pořádku,na svém místě a krásně srostlý,jedinej problém byl ten krk.Obratli se pořád moc nechtělo zaujmout původní polohu,no prostě si rádo vyrazilo z kopýtka s ostatními obratli,bez ohledu na to,aby při tom byla mícha.No co,tak budu muset jít na zkoušky s fixačním límcem.Jo,tak ti mi to daj skvěle sežrat,budou si z toho dělat srandu ještě příští rok,já to úplně vidím.No nic,za chvíli musíme být v učebnách.Ještě jsem si naposledy prohlédla svůj odraz v zrcadle a vyražila sjem směr zkoušky...
Konec 6.dílu
(ahaj)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama